Železnice, která měla změnit Kostariku

Na konci 19. století byla Kostarika zemí, jejíž hospodářství stálo především na pěstování kávy. Ta se vyvážela do Evropy, ale její přeprava z centrálního údolí k přístavům byla složitá, pomalá a nákladná.

Tehdejší prezident Tomás Guardia proto prosazoval ambiciózní plán, jak vybudovat železnici, která propojí hlavní město San José s karibským přístavem Limón. Stavba začala v roce 1871 a dokončena byla až v roce 1890.

V plánech to vypadalo jednoduše, ale ve skutečnosti železnice musela překonat horské oblasti, hluboká údolí, prudké řeky, bažiny a neprostupný tropický prales. A tento náročný technický projekt navždy změnil podobu karibského pobřeží Kostariky.

Tisíce dělníků a vysoká cena za pokrok

Dělníci pracovali v tropickém horku, vysoké vlhkosti a prostředí, kde se šířily nebezpečné infekční nemoci. Malárie, žlutá zimnice a další choroby představovaly stejně velké nebezpečí jako samotná práce. Mnozí muži umírali daleko od domova, bez odpovídající lékařské péče. Další podléhali následkům pracovních úrazů a vyčerpání.

O rozsahu lidského utrpení svědčí také historické studie. Některé dobové odhady, citované v odborné literatuře, uvádějí až několik tisíc úmrtí během počáteční fáze výstavby na atlantické straně. Přesný počet obětí však není spolehlivě doložen a jednotlivé odhady je nutné vnímat opatrně.

Jisté je, že železnice nebyla postavena pouze z oceli, dřeva a kamene. Její výstavba si vyžádala obrovské lidské oběti.

Dělníci z Jamajky a vznik afrokaribské kultury

Protože v Kostarice nebylo dost pracovních sil ochotných pracovat v tak náročných podmínkách, začali organizátoři stavby najímat dělníky v zahraničí.

Dne 20. prosince 1872 připlula do Puerto Limón z Jamajky plachetnice Lizzie. Na palubě bylo 123 lidí najatých na stavbu železnice. Tato událost se stala jedním ze symbolických počátků rozsáhlé jamajské migrace do Kostariky.

V následujících desetiletích přicházeli další pracovníci z Jamajky i jiných částí Karibiku a Střední Ameriky. Jejich život nebyl snadný. Vedle nebezpečné práce čelili také rasové diskriminaci a společenskému vyloučení. Mnozí se však rozhodli v Kostarice zůstat. Zakládali rodiny, budovali domy, kostely, školy a celé komunity. Právě jejich potomci významně utvářeli dnešní jedinečnou identitu provincie Limón, její hudbu, gastronomii, jazyk i tradice.