Kostarika a její zapomenuté železnice. Příběh, který není jen o vlacích…
Železnice, která měla změnit Kostariku
Na konci 19. století byla Kostarika zemí, jejíž hospodářství stálo především na pěstování kávy. Ta se vyvážela do Evropy, ale její přeprava z centrálního údolí k přístavům byla složitá, pomalá a nákladná.
Tehdejší prezident Tomás Guardia proto prosazoval ambiciózní plán, jak vybudovat železnici, která propojí hlavní město San José s karibským přístavem Limón. Stavba začala v roce 1871 a dokončena byla až v roce 1890.
V plánech to vypadalo jednoduše, ale ve skutečnosti železnice musela překonat horské oblasti, hluboká údolí, prudké řeky, bažiny a neprostupný tropický prales. A tento náročný technický projekt navždy změnil podobu karibského pobřeží Kostariky.
Tisíce dělníků a vysoká cena za pokrok
Dělníci pracovali v tropickém horku, vysoké vlhkosti a prostředí, kde se šířily nebezpečné infekční nemoci. Malárie, žlutá zimnice a další choroby představovaly stejně velké nebezpečí jako samotná práce. Mnozí muži umírali daleko od domova, bez odpovídající lékařské péče. Další podléhali následkům pracovních úrazů a vyčerpání.
O rozsahu lidského utrpení svědčí také historické studie. Některé dobové odhady, citované v odborné literatuře, uvádějí až několik tisíc úmrtí během počáteční fáze výstavby na atlantické straně. Přesný počet obětí však není spolehlivě doložen a jednotlivé odhady je nutné vnímat opatrně.
Jisté je, že železnice nebyla postavena pouze z oceli, dřeva a kamene. Její výstavba si vyžádala obrovské lidské oběti.
Dělníci z Jamajky a vznik afrokaribské kultury
Protože v Kostarice nebylo dost pracovních sil ochotných pracovat v tak náročných podmínkách, začali organizátoři stavby najímat dělníky v zahraničí.
Dne 20. prosince 1872 připlula do Puerto Limón z Jamajky plachetnice Lizzie. Na palubě bylo 123 lidí najatých na stavbu železnice. Tato událost se stala jedním ze symbolických počátků rozsáhlé jamajské migrace do Kostariky.
V následujících desetiletích přicházeli další pracovníci z Jamajky i jiných částí Karibiku a Střední Ameriky. Jejich život nebyl snadný. Vedle nebezpečné práce čelili také rasové diskriminaci a společenskému vyloučení. Mnozí se však rozhodli v Kostarice zůstat. Zakládali rodiny, budovali domy, kostely, školy a celé komunity. Právě jejich potomci významně utvářeli dnešní jedinečnou identitu provincie Limón, její hudbu, gastronomii, jazyk i tradice.
Od železnice k banánovým plantážím
Původním cílem železnice byla především doprava kávy z vnitrozemí k Atlantiku.
Postupně však začala hrát zásadní roli v rozvoji dalšího odvětví – pěstování banánů.
Jednou z klíčových osobností byl americký podnikatel Minor Cooper Keith, který se podílel na dokončení železnice a současně rozvíjel banánové plantáže. Koleje umožňovaly přepravovat sklizené banány z plantáží do přístavu, odkud putovaly loděmi především na severoamerické trhy. Podél železnice vznikaly nové osady, sklady, překladiště a pracovní tábory. Některé se postupně proměnily v trvalá sídla. Banánový průmysl přinesl hospodářský rozvoj, ale také další období tvrdé práce, sociálních nerovností a závislosti místních komunit na velkých zahraničních společnostech.
Když vlaky přestaly jezdit
Po dlouhá desetiletí představovala železnice jednu z nejdůležitějších dopravních tepen Kostariky.
Přepravovala zboží, zemědělské produkty i cestující. Spojovala přístavní města s vnitrozemím a umožňovala život komunitám, které vyrostly podél tratí. Postupně však její význam oslaboval s rozvojem silniční dopravy.
Další těžkou ranou bylo silné zemětřesení v dubnu 1991, které poškodilo železniční infrastrukturu v karibské oblasti. V roce 1995 následovalo celostátní zastavení pravidelného provozu státní železnice. Některé úseky byly později obnoveny nebo využívány pro nákladní dopravu, jiné postupně zarůstaly vegetací.
A právě tyto opuštěné úseky dnes připomínají jednu z nejdramatičtějších kapitol kostarické historie.
Staré koleje uprostřed tropické zeleně
Na karibském pobřeží Kostariky lze dodnes narazit na místa, kde se minulost doslova prolíná se současností. Staré koleje mizí v trávě, někde vedou kolem dřevěných domů, jinde se ztrácejí v džungli. V oblasti Matina a dalších částech provincie Limón připomínají železniční pozůstatky dobu, kdy tudy projížděly vlaky naložené banány a kdy byla železnice každodenní součástí života.
Na první pohled mohou působit jako obyčejné zbytky dávno opuštěné infrastruktury. Za každým úsekem kolejí se skrývá práce lidí, kteří museli překonávat neuvěřitelně těžké podmínky.
Historie, kterou si krajina pamatuje
Kostarika je dnes známá především svou nádhernou přírodou, tropickými pralesy, divokými plážemi a bohatstvím zvířat. Karibské pobřeží však nabízí ještě jeden rozměr – historii, kterou při běžném cestování snadno přehlédneme. Staré železniční koleje nejsou jen technickou památkou. Jsou připomínkou migrace, tvrdé práce, lidského utrpení i vzniku nových komunit. A také důkazem toho, že za hospodářským rozvojem země často stojí příběhy lidí, jejichž jména se do učebnic historie nikdy nedostala.
Až příště na karibském pobřeží Kostariky narazíte na koleje zarostlé tropickou vegetací, možná se na chvíli zastavíte. Protože podél těchto kolejí se kdysi nevozily jen banány a další zboží. Odehrávaly se zde také tisíce lidských příběhů. Příběhů naděje, odvahy, utrpení i ztrát. A proto je potřeba znát historii, aby se na to nezapomnělo…
